Již poněkolikáte jsme se i letos na podzim vypravili k našim východním sousedům na Slovensko za poznáním krás Nízkých Tater.
Letošní Slovakia tour se konala 11. - 14. 9. 2008 za účasti Márty, Ondry, Toma - kteří vyjeli jako předvoj ve čtvrtek 11., naší rodinky Haburků v plném počtu čtyř osob - my vyrazili v pátek ráno a Majkla s Hankou, kteří ukončili kompletování účastníků svým pátečním skoro nočním příjezdem. Ubytováni jsme byli v Demänovskej Doline v obci Demänová v chatě Alenka.
Hlavní předvoj ve výše uvedeném složení tří osob se zastavil v Prosiecké Dolině, kterou si prošli a pokoušeli se najít ve všech prospektech zmiňovaný vodopád, zřejmě však přes léto vyschl, protože jejich snaha byla marná.
V pátek si přivstali a vydali se na náročnou horskou túru - zdolání nejvyšší hory Nízkých Tater - Ďumbieru (2043 m). Vzhledem k tomu, že této trasy jsem se nezúčastnila (s kočárkem by to asi trvalo "trošku" déle ), mohu jen z popisu Márty napsat, že výšlap byl středně náročný a počasí docela ušlo. Lanovkou se vydali z Jasné na Lukovú a pak na strmý 2hodinový výšlap na 2. nejvyšší horu Nízkých Tater Chopok. Poté následovalo příjemné posezení a zasloužené občerstvení v hospůdce, které bylo nezbytně nutné pro zdolání hory nejvyšší... Ďumbieru. Ta je sice jen o 19 m vyšší než Chopok, leč cesta na ni trvala 1,5 hodiny. Sestup z nejvyšší hory trval cca 3 hodiny, a ten byl pro některé zúčastněné nejnáročnější, neboť přišla únava a krize... ale vše dobře dopadlo, dole opět čekalo občerstvení v hospodě a pak už návrat na chatu Alenku.
Naše rodinka po ubytování se v chatě jela obkouknou do nedaleké Pavčine Lehoty letní bobovou dráhu. Jarda za vydatné podpory Viky ji hned chtěl vyzkoušet. Takže se jelo - nejprve Jarda s Viky a docela to rozjeli. Po malém zaváhání jsem vyjela s Viktorkou i já a nebyl to zrovna nejlepší nápad. V zatáčkách jsem měla pocit, že se ten bob musí s námi určitě utrhnout případně, že vyletíme pouze my bez bobu, takže rychlost jsem snížila na minimum a za hlasitého poučování Viky ať zrychlím, protože za námi se tvoří fronta, jsme bezpečně dorazili do cíle - pomalu, ale jistě (k velkému pobavení Jardy).
Po návratu se naše dvě skupinky sešli na chatě, kde Jarda ve venkovním krbu rozdělal ohýnek a opekli jsme si buřty vydatně zapíjené pivem. Martina s Tomášem zjistili, že ve vypnuté ledničce se jim zásoby jídla a pití opravdu nevychladí a Ondra s Jardou, že i bez nich dvou je výjezdová jednotka hasičů schopna vyjet. Navečer dorazil Majkl s Hankou a po probrání zážitků jsme se v pozdních nočních hodinách ubrali ke spánku.
Další den začal pohledem do okna jak je venku, protože na tento den byla naplánovaná celodenní návštěva aquaparku Tatralandia. Vypadalo to velice slibně venku svítilo sluníčko.Po nabalení si věci, snídani a vyjití ven nás optimismus docela přešel, protože to sluníčko bylo pěkně ledové. Přesto jsme se na termální koupele těšili. Po příjezdu jsme si vystáli frontu na lístky a poté už hurá do vody. Rozložili jsme styčný stan a každý si šel podle svého přání. My Haburci jsme zakotvili v krytém areálu Ostrova pirátů, kde byla krásně vyhřívaná podlaha, spoustu prolézaček pro děti, tobogány a vyhřátý bazén. Ostatní si zašli do venkovních termálních bazénů. Všichni si pak šli vyzkoušet i venkovní tobogány - ale to bylo jen pro hooooodně otužilé, protože foukal studený vítr. Po doplnění energie formou oběda se Márty, Tom, Ondra, Majk a Hanka vypravili do Saunového světa. My zašli zaskákat na nafukovací atrakce, Viky si zasoutěžila o drobné pozornosti a čokoládu a Jarda o pivo. Den rychle uběhl a nezbývalo než vyrazit zpět na chatu. Po cestě jsme se ještě stavili na večeři a pak už večerní zábava a hraní Activit. Kromě Hanky, kterou voda tak zmohla, že hned usnula, se všichni ke hře přidali a nálada byla opravdu výborná.
Den poslední – neděle, to už nám zbývalo jen si nabalit věci, pouklízet chatu a jelo se domů. Po cestě jsme nejdříve ještě zajeli na bobovou dráhu, na které si všichni kromě mě (vždyť už jsem přece jela v pátek) s nadšením zajezdili. Další zastavení bylo v Malé Fatře, kde jsme vyrazili k Šutovskému vodopádu. Já jsem to Valinkou v kočárku v půli cesty vzdala, protože cesta začala být pro kočárek nesjízdná a vrátila jsem se do Šutova, kde jsem na zbytek výpravy počkala.Ostatní to úspěšně zvládli až k vodopádu. Vyhládlé žaludky jsme naplnili v sympatickém motorestu, na který někteří z nás určitě jen tak nezapomenou a pak už hurá domů.
